Řada z vás to jistě někdy viděla na vlastní oči: placatou zemi, uspořádanou do přísně racionálního řádu říčních kanálů, určených k přepravě sýru gouda a tulipánů tam a zase zpátky. Strohou cihlovost jejích měst a absenci kopců aspoň na úrovni našeho Řípu. Jako vzpomínka na divokou přírodu zůstali obří pavouci, pletoucí své sítě ze zábradlí četných mostů přes městské grachty. Je to země roztomilých, poťouchle výstředních tradic, v níž se polovina Evropy učila kouřit marihuanu. Pyšní se svobodomyslností a individualismem.
Lichtenštejnsko je podivuhodná „země“ – chce se člověku drze napsat. Rozlohou je totiž menší než Brno a má méně obyvatel než Chomutov. Její nejvyšší vrcholky ovšem svou nadmořskou výškou citelně převyšují nejvyšší špičky Čech a na západě jako přirozená hranice zemi od Švýcarska odděluje řeka Rýn.
Za poslední tři roky naše zem přišla o jedno okresní město – počet narozených dětí se propadl o bezmála dvacet tisíc. Odborníci, politici, novináři i další veřejné osobnosti hledají příčiny tohoto jevu. Některé jsou zjevné a jiné více či méně skryté. Ty poslední by se daly shrnout do věty: „Rodiče investují, stát inkasuje.“ To je dlouhodobě trvající problém „prorodinné“ politiky českého státu. To je základní disproporce prostředí a rodiny to znevýhodňuje.
